Sami hoteliéři letošní sezonu nazvali “nejistou”. Já jsem ji nazval sezonou, kterou nejde pokazit. Nicméně jak se ukazuje, byl jsem v lecčems přílišný optimista. Přestože příležitosti měli všichni v podstatě stejnou, naskočit na plno do proudu popularity tuzemského cestování dokázali jen někteří. Nůžky, které se měly mezi jednotlivými provozovateli rozevřít až po konci léta, se tak naplno ukazují už nyní.

Před startem sezony nás zajímalo, jak se budou rozhodovat české rodiny, které nemohly mnoho měsíců svobodně cestovat. Jedná se logicky o největší cílovou skupinu, deklarující chuť utrácet, která měla být letošním pomyslným jazýčkem na vahách. Zůstane-li v Česku, bude sezona bohatá. Pokud ji zláká zahraničí, bude to pro provozovatele hotelů i penzionů průšvih.

I přes relativně otevřené hranice plánovala polovina českých rodin zůstat v Česku. Po startu sezony jich byly už rovné dvě třetiny. Hoteliéři a provozovatelé služeb, kteří na rodinnou turistiku vsadili, tak měli jistotu v podstatě plných rezervací. A zdaleka se to netýkalo jen těch, kteří jsou na rodinné návštěvníky od počátku orientováni. Rodiny dokázaly přilákat i například kongresové hotely, které se nebály změny a vyšly potřebám dětí a jejich rodičů vstříc.

Na druhé straně jsem slyšel celou řadu stesků o podprůměrné návštěvnosti od těch, kteří věřili, že věci se vrátí do starých kolejí a nechali jim volný průběh. A tady se jasně ukázalo to, na co většina expertů upozorňovala už loni. Nůžky se definitivně rozevřely a kdo neinvestoval do změny, ten tentokrát neuspěl.

Rok změn

Do byznysu s ubytováním se totiž pustila úplně nová konkurence, která vyzobává mladé, DINKS (double income, no kids), ale i páry s většími dětmi (které jsou například na táboře), lidi ve zralém věku či seniory. Chuť užít si znovu nabytou svobodu neznamená ubytovat se nutně ve stejné horské boudě jako v roce 2019 a jezdit na horském kole. Češi se přestali bát experimentu a rádi si připlatí. Půjčí si karavan, provětrají koronavirové úspory ve SPA hotelu nebo jít prostě jdou privátu v podobě chalupy, apartmánu nebo městského bytu půjčeného přímo od majitele.

Hotely a penziony bez přidané hodnoty, jasného profilu a fanouškovské komunity (která bez

prvních dvou věcí těžko vznikne) to prostě mají těžké. A budou mít i nadále, pokud nepůjdou novým potřebám vstříc. A přitom stačí opravdu málo. Dát vědět, že rodiny jsou vítány. Spojit nabídku s atrakcemi v okolí. Vyvázat se z nesmyslné závislosti na bookingu a sleváčích a začít doopravdy poznávat zákazníky. Nabízet emoce, ne jen peřinu a servis kolem.

Třetí poločas

Důležité je říct, že srpen pravděpodobně překlepe každý (možná i s pozitivním cashflow), i když někteří s odřenýma ušima. Se zpřísňováním podmínek pobytu v zahraničí, příběhy o lidech v drahých karanténách v cizině nebo pasažérech vysazených z letadla kvůli nejasnostem s testy bude lidí, co srpnovou dovolenou stráví raději doma, spíše přibývat.

Jenže pak přijde září a s ním i lámání chleba. Nůžky se rozevřou úplně. Prubířským kamenem bude takzvaná “malá sezona”, která si – na rozdíl od západních sousedů – u nás své místo v cílení hotelů teprve hledá. Hotely a penziony, které jsou v kontaktu se zákazníkem, mohou jednoduše upozornit, že díky malé sezoně jsou u nich malé nejen ceny, ale i fronty na památky. Hotely a penziony, které spoléhají na to, že malá sezona vždy patřila spíš incomingu, si pak budou muset držet palce.

A hlavně – nikdo neví, co přijde potom, jak dopadnou Vánoce a Silvestr. Udělat hezké balíčky na pobyty prarodičů s vnoučaty tak může být poslední pořádnou šancí na výdělek. Protože je docela dobře možné (a já si to rozhodně nepřeji), že poslední říjnový host v hotelích zhasne světlo zase na delší dobu.