Bar, který láká lidi na retro interiér a španělské tapas, se otevřel před dvěma a půl lety a rozběh byl docela pomalý. Podnik se totiž nachází v nechvalně proslulé ulici Ve Smečkách. Ta se sice postupně proměňuje, vznikají zde kavárny a hostely, v očích Čechů to ale ještě dlouho bude ta vykřičená ulice. Když se to konečně začalo zlepšovat, přišla pandemie.

Přinášíme vám rozhovor s Pavlínou Michalovou z časopisu HOREKA 123/2020.  Je to ochutnávka originálního obsahu, který najdete každé tři měsíce v „křupavém“ tištěné verzi. Nechodí vám časopis? Registrujte se k odběru a nezmeškejte žádné vydání. Zasílaní je zdarma pro pracovníky v pohostinství. Rozhovor si můžete stáhnout ZDE.

Začátky tedy asi nebyly úplně růžové…

Snažili jsme se snížit náklady na minimum, abychom to vydrželi. Pracovala jsem tady já s partnerem a známou. Obrat nám první rok vystačil tak na nájem.

V Praze, než se lidé dozvědí o novém podniku, tak to trvá. Postupně zde ale lidé začali organizovat narozeninové oslavy a firemní party. Například u nás měl večírek management hotelu Hilton. V dalším roce jsme otevřeli zahrádku, kde si mohou hosté opékat své vlastní maso a buřty, zkrátka co si přinesou.

A kdy začali chodit i turisté?

První rok a půl ani ne. Před pandemií k nám chodilo tak 20 % turistů, ti se o nás dozvěděli na TripAdvisoru nebo jim to řekli na recepci.

Jak se stavěli hosté k tapas?

Hlavním důvodem, proč podáváme právě tapas, je malá kuchyně. Chtěli jsme ale hostům něco nabídnout – já sama jsem dlouho žila ve Španělsku, takže se to jako myšlenka nabízelo.

Nejprve si na to lidé chvíli zvykali. Měli jsme ale vždy v nabídce vegetariánské a veganské tapas a to si dávali i chlapi jako hora.

Je to zkrátka jiný, ale dobrý snack po kině či víně.

Jak jste přežili jaro a lockdown?

Byli jsme právě v tom období, že o nás konečně lidé vědí, už se bude sklízet jenom to ovoce, a najednou bum. Zavřeno. Majitel nám naštěstí snížil nájem a i díky tomu jsme přežili. Zatím jsme od státu nedostali nic. Nemáme ani vyrozumění k žádosti o COVID – Nájemné. Budeme žádat i nyní a uvidíme.

A jaké bylo léto?

V červnu lidé chtěli chodit ven, takže jsme měli plno. V červenci vyjeli všichni pryč a v srpnu se klientela opět vrátila. Začínaly nám i rezervace na večírky – říjen, listopad, Vánoce. Takže už tam byla ta naděje. Pak se situace zhoršovala, přicházelo jedno rušení za druhým.

V září jsme měli ještě nějaké ty večírky na grilování a viděla jsem, jak hodně lidí nepřišlo a ti, co tady byli, se chovali velice ostražitě. Bar má být o uvolnění a dobré náladě, ne o ostražitosti.

Jaké máte obavy nyní vy?

Jsem nejistá. Myslím ale na ostatní. Jak jsem žila ve Španělsku, tam je spousta rodin, které svým podnikem žijí, a to již několik generací. Než sama sebe, mám před očima je. Mám celkovou obavu z oblastí, kde je ten turismus opravdu jediným možným výdělkem. Například takové ty babičky v Peru, které bez turistů nemají nic. Přece jenom my jsme v té Praze na tom líp. Je ale možné, že když to bude trvat půl roku, tak to nepřežijeme.

Majitel domu po vás nadále chce, abyste platili nájem?

Ano, i on má velké úvěry a nikdo mu splátky neodpustí. Sice máme dobré vztahy, ale na odpuštění nájmu to není.

Jaké byly poslední týdny před zavřením?

Rušila se kina, divadla, zkracovaly se otevírací hodiny, žádní turisté, žádné firemní akce a žádné oslavy narozenin. To jsme si i říkali, že už se nemáme čeho chytit. Bojím se, že zaniknou malé podniky a krásné projekty – malé kavárny, kina a zůstanou už jenom řetězce. Nadnárodní.

Máte nějaké tipy, kdy opět otevřete?

Asi se budou postupně uvolňovat jistá omezení. Ale stále tady nebudou večírky a větší akce, takže návrat do normálu potrvá dlouho.

Na Facebooku se Ježkovy voči proslavily natáčením videí – jak vás to napadlo?

Reagovali jsme tím na současnou situaci. Jelikož se cestovat nedá, natočili jsme video u nás, jak letíme, máme tady totiž interiér ze starého letadla.  Jelikož jsme měli prázdno, měli jsme čas.

Nepřemýšlela jste, že byste z oboru odešla?

Určitě mě to někdy už napadlo. Vystudovala jsem ale tento obor, taky vysokou hotelovou školu a bylo by mi to líto. Chce to ale hodně energie, zejména v této době.

Jana Dorčáková

BOX

Pavlína Michalová a její partner provozují v centru Prahy bar Ježkovy voči. Je to kombinace italského aperitiva a španělského tapas wine baru. Kolem 20. hodiny přichází na řadu večer pestrých barev, různorodých chutí, vůní a hudebních tónů.

Interiér baru je originálně vybaven různými retro prvky. Hosté zde mohou usednout do tramvaje, letadla anebo retro kadeřnického koutku.