Co město ještě unese

foto: Eva Veselá

Mezinárodní organizace pro normální život UNES-CO je fiktivní firmou, kterou založila výtvarnice Kateřina Šedá pro 16. bienále architektury 2018. Podnětem jí byla situace turisticky přetížených měst na seznamu světového dědictví UNESCO.

 

Domy, kde nikdo nebydlí, obchody, které nikdo nepotřebuje či ulice, kde se lidé nepotkávají. I tak vypadají podle Kateřiny Šedé sociálně vyloučené lokality, ale i města zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Do Českého Krumlova se během dvou letních měsíců nastěhovali lidé, jejichž náplní práce bylo viditelné provozování normálního života. „Krumlovští své město nazývají různě, například Krumlov s.r.o., skanzen, nejčastěji však ukradené město. Tak jsem si krádež vzala jako téma a pomocí rodin, které se tam na dva měsíce nastěhovaly, jsem se jim ho snažila symbolicky odcizit. A Krumlovští o své město začali bojovat.“

 

Jak vás napadlo věnovat se současnému problému masové turistiky?

 

Ředitelka Egon Schiele Art Centra Hana Jirmusová-Lazarowitz mě pozvala na residenční pobyt, zaujala ji totiž moje kniha Průvodce brněnským Bronxem, která se zabývá vyloučenou lokalitou. Neměla jsem moc času, ale jela jsem tam alespoň na výlet s rodinou. Vystoupili jsme na krumlovském nádraží a šli pěšky přes centrum.  Byl to pro mě silný zážitek. Netušila jsem, jak vypadá Český Krumlov v srpnu, během chvíle jsem zaznamenala mnoho znaků vyloučené komunity. To mě zaujalo, proto jsem se pro tento projekt rozhodla. Samotnou by mě to asi nenapadlo.

 

Celý projekt je realizovaný v Českém Krumlově, ale měst se stejným problémem je dnes hodně. Nejenom u nás.

Je to obecný problém, dělala jsem výzkum v různých městech – Benátkách,  Hallstadtu. Obeslala jsem starosty českých měst, které jsou zapsány na seznamu UNESCO. U nás jsem ale zjistila, že ještě kromě Prahy, problém s turisty nikde neřeší. Jsou rádi, že k nim někdo přijede. V Krumlově je ale cítit vůči turistům negace. Mají pocit, že město nedokáže turismus regulovat, že z něho nemají žádné výhody.  Myslí si, že jim město ukradli. Ve skutečnosti se ale na této krádeži podílí logicky i oni sami.

Radnice s vámi spolupracovala?

Pro mě bylo na začátku důležité radnici zapojit, aby bylo jasné, že to myslíme vážně. Také jsem potřebovala od radnice získat byty. Což samozřejmě vyvolalo velkou nevoli. I když ten jeden z domů byl určen k rekonstrukci a byl v podstatě neobyvatelný. Vzbudilo to rozruch a o projektu se najednou začalo hodně mluvit. Mým zásadním partnerem se ale už od začátku stalo Egon Schiele Art Centrum a paní ředitelka kurátorkou projektu. I ESAC poskytovalo byty a zázemí pro celý tým. Nicméně největší rozruch vzbudily byty města.

To bylo ale dobře, ne?

Moje předchozí projekty nebyly předem nikdy medializované. Tentokrát jsem však musela udělat veřejnou výzvu, chtěla jsem oslovit zájemce z celé České republiky. Nepočítala jsem ale s tím, že média obsah projektu překroutí. Místní si tak udělali hned v počátku názor na základě překroucených informací. Mysleli si například, že si celý projekt objednala radnice, aby ukázala, jak vše v centru perfektně funguje. Cizí lidé si prý budou hrát na místní a budou ukazovat, že tam ještě někdo bydlí normálně. Což byl samozřejmě nesmysl. Poprvé jsme se taky setkala s velmi agresivní reakcí na sociálních sítích, která mě zaskočila.  Lidé mě tam posílali do plynu…, dodnes to v sobě zpracovávám.

Nechtěla jste to vzdát?

Je důležité se nevzdávat a lidi spíše formovat. Od sociálních sítí jsem se odstřihla a anonymní komentáře budou součástí knihy, kterou právě připravuji. Z reakcí bylo zřejmé, že tito lidé potřebují najít spíš nějakého viníka za problémy v svých životech.

Jak jste vybírala lidi do vašeho projektu?

Přihlásilo se asi 1500 lidí. Na základě mnoha kritérií, součástí byl i motivační dopis, jsme vybrali 30 rodin, které jsme pozvali do Českého Krumlova, aby si to všichni přímo v ulicích vyzkoušeli. Někteří to hned vzdali. V konečném výběru zůstalo 15 rodin na plný úvazek, pár dvojic na poloviční a několik brigádníků, kteří se mohli hlásit i v průběhu akce.

Byli z různého prostředí?

Rozhodně, to bylo mým cílem.  Měla jsem tam rodinu z krumlovského sídliště, poloromskou rodinu, dva seniory z malé vesnice, zrovna jejich postřehy byly moc zajímavé.

V čem?

Ze začátku vůbec nikam nechodili. Když jsem se za nimi přišla čtvrtý den zeptat, jestli nechtějí skončit, paní mi řekla, že se bojí, aby se neztratila. Myslela si, že jsou celou dobu v cizině. Byla tam i rodina se čtyřmi dětmi, která nikdy nikde nebyla, další, která i s pěti dětmi byla v Himalájích… Dnes už vím, že výběr nebyl ideální, byly tam i lidé, kteří to brali jako dovolenou a chtěli jenom urvat něco pro sebe. Ale i to k tomu patří.

Rodiny si musely psát deníky. Našla jste v nich něco zajímavého?

Je toho spousta, ale zatím vše zpracovávám. Alespoň jeden příklad. Jedna rodina zjišťovala, kde je ve městě pitná voda. Nikdo z místních se tím nezabýval, protože vodu mají doma a turista si koupí předraženou balenou vodu. Pak našli zakryté pítko. Poslali vzorek vody do Prahy a zjistilo se, že je pitná. Dali tam cedulku, v noci ji někdo ukradl. Později vyšlo najevo, že to udělal majitel obchodu, který prodává drahou balenou vodu. Radnice okamžitě zareagovala a začala pítka označovat.

Je to maličkost, ale s velkým významem, že?

Během konference zazněl i názor, že pár lidí to nezmění. Tenhle projekt ale ukázal, že těch pár rodin to změnit může. Stačí dva zajímaví lidé v ulici, kteří vás vytáhnou ven, a město může fungovat jinak.

Změnily se v průběhu projektu postoje místních?

Na závěrečné konferenci, kterou jsme pořádali, se někteří lidé omluvili za své chování.  Myslím, že ten projekt má velký potenciál řadu věcí ovlivnit. Starosta i místostarosta pozorně naslouchali, momentálně připravují nový způsob regulace. Původní agresivita místních spočívala v pocitu, že oni ve svém městě nemůžou nic dělat a moje najaté rodiny ano. Jenže ony se jenom chovaly svobodně, žádné povolení nepotřebovaly. Spor například vyvolalo vyhození peřin na okno.  Část místních se ohradila, že to mají zakázané. Od chvíle, kdy byl Český Krumlov zapsán na seznam UNESCO, prý nesmějí zakrývat fasádu. Zjistila jsem ale, že je to nesmysl.

Neumí být tedy ve svém městě svobodní?

Vyjdou před dům, a někteří si už nepřipadají jako doma.  Moje rodiny před domem normálně žily. Vytáhly deku, opalovaly se, grilovaly, slavily narozeniny. Krumlovští se najednou dívali na něco, co by také chtěli zažít před svými domy, ale nejde to, nebo to už neumí.

Chtějí být vůbec dnešní turisté součástí normálního života města?

Turistika se hodně proměnila. Ptala jsem se místních průvodců, od nich vím, že například japonský turista je šokován, že ve městě vůbec někdo bydlí. Často si myslí, že jedou do skanzenu a že je to hra zinscenovaná jen pro ně. Amerického turistu nic nezajímá, je prostě na dovolené. Ale samozřejmě jsou i dnes turisté, kteří chtějí poznávat. Problémem je takzvaná rychloturistika. Za pár dní poznat co nejvíce měst. Pak v těch městech lidé nepřespávají, nejedí v restauraci, jenom odhodí odpadky a odjedou. Což musí být pro místní frustrující. Jenže ti zatím nenašli klíč, jak je tam držet déle.

Váš projekt UNES-CO měl velký úspěch na letošním mezinárodním benátském bienále architektury…

Byl to velký kontrast oproti českému přijetí. Benátčané v den zahájení líbali můj katalog a říkali, že je úžasné, co v Krumlově lidé dělají, že tam musejí být z takové akce nadšení. Dostala jsem mnoho nabídek, několik zahraničních médií natáčelo v Krumlově reportáž. Rakouský Der Standard napsal, že to byl jeden z nejsmysluplnějších projektů na letošním benátském bienále.

Benátky mají podobné problémy, davy turistů, místní odcházejí…

Jenže Benátčané, kteří tam zůstali, klidně nad ty davy pověsí mokré prádlo, ať jim kape na hlavu. Dají si židle do uličky a turisto, obejdi nás. Nebo do restaurace přijde rodina, je plno, ale neexistuje, aby číšník pro místní nenašel místo. To tady nevidíte. V Benátkách jsem viděla větší vzdor a touhu s tím něco udělat. Tohle je naše, my jsme na to hrdí, buďte tu, ale nechte nás normálně žít.

Našla jste pro místní nějaké řešení?

Ani teď se lidé do centra stěhovat nebudou, ale projekt měl za úkol vyvolat debatu a zviditelnit problémy turisticky přetíženého města. Také jsem chtěla motivovat obyvatele a ukázat, že každý jednotlivec může něco změnit a že z velké části situaci ovlivňují oni sami. Jenže v centru bydlí minimum lidí, protože své byty většinou přeměnili na hotely. Pro mě bylo důležité na tuto skutečnost svým projektem ukázat. Pokud se mi to podařilo, mělo to určitě smysl.

 

Kateřina Šedá

Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra Kokolii. V České republice i v zahraničí realizovala spoustu sociálně koncipovaných projektů „Sociální tematika mě vždy zajímala, ale od dětství jsem také hodně kreslila. Možná to někomu nepřipadá jako výtvarné umění, ale ke mně to přichází v podobě kresby, pro mě to jsou v ten daný moment obrazy.“ Za své práce byla mnohokrát oceněna u nás i v zahraničí.

Projekt UNES-Co pokračuje dál. Na jaře vyjde kniha, vzniká film a v dubnu příštího roku se bude konat výstava v Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově. www.unes-co.cz

 

Jana Nekolová

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail