Co bych si tak dnes dal? Rostou houby, co kdybych udělal terinu? Tak začínají úvahy Rémiho Decroix nad přípravou menu. Své francouzské speciality nabízí ve vsi na Vysočině. Bistrot de Papa má pořád plno.

Cesta do vesnice Horní Dubenky vede přes kopce a lesy, projíždíte krásnou krajinou, kde ještě nedávno nebylo lehké najít hospodu, kde by se člověk mohl najíst. Nechce se vám věřit, že si za chvíli budete pochutnávat na francouzské kuchyni, že si tu budete moci objednat žabí stehýnka či šneky. Stačí se však v Horních Dubenkách vydat k rybníku, vejít červenými vraty do staré usedlosti a projít kuchyní, kde vás přivítá usměvavý Rémi Decroix. Hostina může začít.

Jak se Francouz ocitne v tak trochu zapomenutém kraji, jakým je Vysočina?

Jak jsem se ocitl na konci světa? Ten příběh je pořád stejný. Přijel jsem do České republiky na konci 90. let a začal pracovat ve francouzské restauraci v Praze, kde jsem potkal svou budoucí ženu. Spolu jsme se pak vrátili na pět let do Francie, aby tam moje žena mohla dostudovat práva. Ale od prvního okamžiku jsem věděl, že se sem chci vrátit, že je mi tu dobře. Po návratu jsem pokračoval v práci v Praze a moje žena jako správná Češka zatoužila po chalupě. Tak jsem otevřel internet a hledal. Tento dům nás zaujal, jeli jsme se sem podívat a bylo rozhodnuto.

A příběh, jak se z chalupy na víkend stane vyhlášené bistro?

Najednou se nám do Prahy chtělo vracet čím dál méně. Tak jsme se rozhodli, že tu budeme bydlet, ale bylo potřeba trochu pracovat. V nedalekém městečku Počátky jsme si najali starou cukrárnu. Pak nás tam majitel nechtěl, tak jsme odešli. Měli jsme mnoho nabídek, ale nám bylo jasné, že chceme dělat něco tady, v tomto domě, který se nám nejvíce podobá.

Tak jste otevřeli dveře svého domu ostatním…

Být doma a dělat svou práci je pro mě zcela přirozené. Na začátku jsme mysleli, že k nám cestu najde nanejvýš deset lidí, teď to vidíte sama. Naším cílem nikdy nebylo otevřít velkou restauraci, chtěli jsme a chceme, aby se tu lidé cítili dobře, jako doma. Chodí k nám přes kuchyni, je jim k dispozici naše zahrada. Nabízíme příjemné prostředí, které je nám blízké, a chceme, aby si ho hosté také užili. Jsou prostě součástí tohoto domu.

Hosté se tu mohou i ubytovat.

Začali jsme náš pokoj občas pronajímat ještě předtím, než jsme otevřeli bistro. Teď je zamluvený na šest měsíců dopředu. V České republice, pokud řídíte, nesmíte pít alkohol. Nabídli jsme tedy našim hostům i možnost užít si a vychutnat vše bez jakéhokoliv omezení. A ujalo se to.

Vraťme se ale k vašim počátkům v Počátkách.

Před těmi sedmi lety k nám do cukrárny na náměstí lidé nejprve chodili ze zvědavosti. Zašli na čokoládový dort, okoukli to… Když jsme tam končili, chodilo k nám sedmdesát lidí. Nabízeli jsme něco odlišného, dobrého. A lidi to zajímalo.

Nedívali se na vás místní s nedůvěrou?

Možná trochu ze začátku. Zvědavost jim ale nedala a francouzská kuchyně tu má zvuk. Uvědomili si, že jsme součástí života v tomto kraji. Dnes už neříkají, že jdou do Bistrot de Papa, ale že jdou k Francouzovi.

Vy jste v Počátkách pořádali i francouzské trhy…

V Počátkách na náměstí je podobná atmosféra jako ve Francii, je tam kostel, obchůdky… Přišlo nám to jako dobrý nápad, stánek s vínem, s uzeninami, se sýrem, šneky… atmosféru by podbarvovala hudba, hrál by se pétanque…. Chtěli jsme se prostě bavit. První den jsme otevírali kolem šesté hodiny a prodavači vypadali trochu vyděšeně. „Co tady budeme tři dny dělat?“ říkali. Protože ve tři čtvrtě na šest tady nebyla ani noha. Nakonec trhy navštívilo pět tisíc lidí. Ve městečku, které má 2500 obyvatel. Během trhů vždy vládla skvělá a družná atmosféra. Ještě dnes se tady o nich mluví.

 Více se dočtete v novém čísle HOREKY